Při pohledu na Erika aka Refewa by člověk netipoval, že mu je teprv čerstvých 22 let. Když si s ním povídáte trochu dýl, máte pocit, že prožil už několik samostatnejch životů. Strávili jsme s ním celej den, zakončenej skvělou show v nově otevřeným teplickým klubu DrinkyUp. Ještě předtím nám doma na pražský Palmovce dokonce vystřihl exkluzivní freestyle, nástřel nový skladby, která zatím nikde nevyšla. Podívej se na video a zjisti, jak se mladej cikán z největšího pražskýho ghetta dostal z Libně až na pódia Rapmasters Tour.
Na Palmovce strávil Erik velkou část života. Pamatuje si hlavně chudobu a násilí. Prý bylo tehdy na denním pořádku, že se mezi sebou pobodali klidně i dva kamarádi, ne jen cizí lidi. Byty se vykrádaly ve velkým. Už na základce byl Erik svědkem drsnejch scén, který se pak objevovaly ve zprávách v televizi. Prostě klasický ghetto – jedinej rozdíl oproti těm v USA byl v tom, že na Palmovce nebyly pistole a místo cracku se prodával pervitin.
Život na místě plným narkomanů, prostitutek a dalších kriminálních živlů se na Erikovi samozřejmě hodně podepsal. Palmovka je něco jako moje prokletí, přiznává. Tady jeho kariéra vlastně začínala – po boku kamarádů, ještě na základce. Mladej Erik poslouchal Wu-Tang Clan, Ushera a Snoop Dogga a snažil se je napodobovat, než začal zkoušet freestyle.
Bylo mi asi sedm nebo osm let. Sešli jsme se venku s kámošema, pět malejch cigánů, koupili si jednu krabku cigaret a začali freestylovat. Oni mi většinou nahodili téma, protože věděli, že chci rapovat, a já to rozjel. Bylo to přirozený, spontánní, celkem adrenalin.
Když bylo Erikovi dvanáct, přišla jedna důležitá změna: v nemocnici náhodou potkal známýho, dali se do řeči a zjistili, že se oba zajímají o rap. Tenhle týpek měl doma Skype mikrofon, na kterej následně nahráli úplně první track. Jmenoval se příhodně Ghetto Libeň.
Stáhli jsme si nějaký beaty a začali psát první opravdový texty. O škole, o Libni, o cigánech… Postupem času jsem vyzkoušel X dalších studií, menších i větších. Trvalo celkem dlouho, než jsem byl připravenej jít nahrávat do profi studia.
Rozhodnutí věnovat se rapu se logicky podepsalo na Erikově školní docházce, až nakonec vůbec nedokončil střední. Místo toho si začal budovat kontakty na scéně. Seznámil se s Michalem „Koerem“, u kterýho nahrál svoje první Blackcock EP. Obsahovalo i track Nechci jinou, kterej mu otevřel dveře do labelu BiggBoss.
Raketovej vzestup Erikovy kariéry je o to obdivuhodnější, že přitom neměl zrovna ideální podmínky k rozvoji. Do BiggBossu ho vzali mimo jiné i proto, že umí skvěle zpívat; to mu ale v prostředí plným automatů, drog a chlastu nebylo k ničemu. A tak se jednou ocitl na ulici.
V rodině a mezi kámošema je hodně problémů – drogy, maty, kriminál. Já se vždycky snažil řídit heslem, že chci bejt lepší než oni. Potřeboval jsem si ty zlý věci zažít, abych zjistil, že takhle teda ne. Nikdy jsem nebral tvrdý drogy. I když jsem bydlel na ulici a venku bylo třeba mínus patnáct.
Po vydání Blackcock EP to chvíli vypadalo, že se Erikova dráha zastavila; fanoušků nepřibývalo a průlom nikde. Jenže pak to přišlo. Díky kontaktům na scéně se jeho nahrávky dostaly k Orionovi a DJ Wichovi. Měl vyhráno.
Rok 2015 byl pro Refewa ohromně důležitej. Jako nejmladší MC se totiž dostal na republikový turné Rapmasters, největší akci v dějinách českýho hip-hopu. V jednadvaceti sdílel pódium s hvězdama jako PSH, James Cole, Hugo Toxxx nebo DJ Wich. Velký plány má i do budoucna, rozhodně ale nechce uhýbat ze svý cesty. Rapuje si po svým a říká tomu cigi-teleskop flow.
Svoje esa z rukávu vytáhnu až za pár let, teď jsem na úplnym začátku. I když rapu se věnuju už dvanáct let. Na scéně se teprv rozkoukávám. Ještě ukážu velký věci. Nejsem kopie – většina lidí tady něco kopíruje a rapuje o blbostech. Moje texty jsou skutečný.
Pohled na sebevědomýho Refewa, jak si po skončení rozhovoru oblíká mikinu BiggBoss, bere mikrofon a skáče na pódium před fanoušky, mluví jasně – o Erikovi rozhodně neslyšíme naposled. Ostatně sám plánuje vydat letos několik singlů, připravuje mixtape, natáčí klipy a poctivě objíždí koncerty.
Jen pár let zpátky přitom byl obyčejnej cikán z Palmovky. Jeho motto je jasný: Makat a nevzdávat se. Věřit ve svoje sny. Nenechat se odradit, i když situace vypadá fakt bídně. Ctižádost je podle něj stejně důležitá jako pokora. Na závěr pak vystřihuje větu, která mu pomohla asi ze všeho nejvíc: Nemusíš bejt z**d, abys měl úspěch.
„Cože, ono už to bylo?“ Díky možnosti sledovat akce se o všech nově oznámených koncertech, výstavách a festivalech dozvíš včas.
