Třicítka je pomyslná hranice. Je to aritmetickej průměr mezi smrtí Ježíše Krista a Kurta Cobaina (což je moderní reinkarnace Ježíše Krista). Když překročíš třicítku, očekáváš, že se něco stane. Dokud věk začíná dvojkou, je člověk ještě mladej. Od trojky dál už to jde jenom z kopce.
Tohle jsem si říkala těsně před Datem s velkým D. Moje okolí se rozdělilo na dva myšlenkový tábory: Ti, kteří vědí (už jim třicet bylo), a zbytek. Druhej tábor tomu prvnímu nevěří. Třicátníci jim připadají staří a podráždění.
Ti mladší mají neuvěřitelnou schopnost vás znejistit, a to úplně ve všem: Proč ještě nemáš děti? Jak to, že nevlastníš ledničku? Budeš moct ještě chodit na party? Kolik stojí kloubní preparáty?
(Ne, třicátníci nemůžou chodit na party. Musí do osmi kalendářních dnů navštívit příslušný úřad, odevzdat party občanku, zalézt domů a štrikovat ponožky. Když jim tohle říkám, přemýšlí, jestli je to ironie.)
Ti starší naopak působí jako zenoví mistři, kteří se právě vrátili z daleké pouti do tibetskýho kláštera. Jejich mantrou je apatie. "Je mi to jedno," říkají, ze dne na den obdařeni životní moudrostí. V očích mají nirvánu a v duši pokojný klid, nebo to aspoň tvrdí.
Mě v té době štvali úplně všichni. Starší, mladší, s názorem, bez názoru, prostě všichni. Včetně mě. Štvalo mě každodenní pátrání po vráskách, šatníková analýza ("můžu ještě nosit tuhle sukni, nebo už je na můj věk moc růžová?"), a hlavně to, že tyhle věci vůbec řeším. Celej život si opakuju, že vnímání věku je jenom sociální konstrukt. Pak najednou třicítka klepe na dveře a člověku z toho prostě hrábne.
Štval mě stres z nenaplněnýho života, společenskej tlak, vidina vlastních narozenin. Děsila jsem se jich. Prý je to docela normální. A pak to přišlo – den, před kterým bych se nejradši schovala někam do sklepa – a nestalo se nic.
Třicítka se dá oslavit různě. Můžete uspořádat mejdan století nebo jenom zajít s kamarádama na večeři. Je to jedno. Důležitý je, že o pár dní později zjistíte, že jste pořád normální – žádnej kolaps se nekoná, žádný šedivý vlasy, povislý prsa, žádný hledání nových kamarádů. Vnímání věku je jenom sociální konstrukt. Vím to celej život.
Vážně. Je to jako překročit ten zenovej práh, za kterým už je člověku všechno tak nějak jedno. Ohromně osvobozující pocit. Je mi třicet, no a co. Jsem součástí elitního klubu těch, kteří VÍ. A teď jdu ven a budu poučovat lidi, kterým je teprve dvacet něco. Protože už můžu. Hurá!
Text: Jana Pakočka
Ilustrace: Marica Baranovič
„Cože, ono už to bylo?“ Díky možnosti sledovat akce se o všech nově oznámených koncertech, výstavách a festivalech dozvíš včas.
