Poslední dobou se mi to stává čím dál častěji – lidi v mé přítomnosti čekají na fór. Je to frustrující. Někdy to jen tak visí ve vzduchu, ale tentokrát ne. Byla jsem totiž na schůzce, kde si moje potenciální polovička nebrala servítky a sestřelila mě hned zkraje v plný síle.
„Hele, ty jseš na internetu fakt vtipná,“ prohlásil chlapec a já měla radost. „Takže doufám, že jseš stejně tak vtipná i ve skutečnosti,“ dodal a radost se změnila v nervozitu. A potom triumfálně zakončil: „Budeš dneska vtipná?“
V průběhu večera se podobnej scénář opakoval ještě několikrát, a to i přesto, že jsem utrousila několik subtilních frků. Proč někteří lidé žijí v přesvědčení, že když dělá člověk na Facebooku hihihi, stává se z něj na veřejnosti Conan O'Brien? Víte, jak dlouho trvá napsat zábavnej komentář? Kolikrát to člověk musí smazat a začít znovu, aby si udržel image? Kdybych něco podobnýho zkusila v reálným čase, budu vypadat jak orangutan. Navíc můj obličej není smajlík a neumím ho ohnout do takovýho toho zkroucenýho patvaru.
A vůbec, kdo proboha chodí na rande proto, aby byl vtipnej?
Chtěla jsem si normálně popovídat. Možná jsem doufala, že si navzájem postěžujeme na strastiplnou životní pouť plnou samoty a utrpení, nebo tak něco. Pak zjistíme, že se díváme na stejný seriály. Nebo mi jen koupí drink a já se budu usmívat a myslet si svoje, což je takovej standardní proces. Míchat dohromady rande a stand-up výstupy není standardní proces.
Některé věci mají viset ve vzduchu nevyřčeny, jak se sluší a patří, což mu nejspíš nikdo neřekl. Takže místo romantických představ se mi hlavou honilo dilema, jestli jsem pitomá nebo jen slušně vychovaná, když jsem i po takovým intru celý rande absolvovala. A to po romantice přímo prahnu.
(Na druhou stranu: kdo nikdy nezažil zpackaný rande, ať první hodí, ehm, lahváčem.)
Vrchol večera přišel v okamžiku, kdy už jsem venku čekala na taxík a modlila se, aby se někde cestou nezasekl. Naše konverzace, v závěru už připomínající spíš sokratovský monolog, vyústila v mohutné finále: „Hej, hahaha, to bylo dobrý, ty jseš asi fakt vtipná, konečně fór.“
Neřekla jsem žádnej fór. Neřekla jsem nic. Přijel taxík, já do něj nastoupila, nebyla jsem vtipná ani po cestě a doma jsem se schoulila do svýho singl-autistickýho bezpečí s kocourem, ponožkama na spaní a teplou vanou.
Vsadím se, že jste čekali, že se u tohoto blogu budete bavit. A ono ne. Hahaha!
Text: Jana Pakočka
Ilustrace: Marina Baranović
„Cože, ono už to bylo?“ Díky možnosti sledovat akce se o všech nově oznámených koncertech, výstavách a festivalech dozvíš včas.
