Tatéři na vlastní pěst

Jednoho dne vstaneš a rozhodneš se, že chceš kérku. Co uděláš? Většina lidí zamíří do nejbližšího studia, jsou ale tací, kteří si místo toho koupí strojek a pustí se do tetování sami...

Délka článku: 5 min
Interview

Fenomén domácího tetování je rozsáhlejší, než se na první pohled zdá. Tetovací strojek byl dokonce loni o Vánocích oblíbeným dárkem. Rozhodli jsme se podívat na toto téma trochu blíž. Čím se DIY tatéři liší od těch, který potkáš ve velkým salonu? Dělají to kvůli penězům, svobodě, nebo je za tím nějaká vnitřní výzva?

Lucie souhlasí s třetí možností. Bydlí na Žižkově, studovala komiksovou kresbu a svůj první strojek dostala půl roku zpátky. Myšlenka převést komiksový motivy z papíru na vlastní kůži ji chytla takřka okamžitě. Tetuje se doma, v pokoji studentskýho bytu, a celej tenhle nápad od začátku vnímala jako způsob, jak prolomit svoje vnitřní bariéry. Zvítězit nad prahem bolesti.

Zpočátku prý bylo nejtěžší zbavit se přirozenýho nutkání sebou škubnout pokaždý, když jehla zajede do kůže. Její první vlastní kérka ale dopadla dobře, takže se brzo začali ozývat kámoši; jeden z nich má od ní na rameni vytetovanýho Batmana. Teď Lucie sní o tom, že se tetováním jednou bude živit – podmínkou je ale zachovat si vlastní styl.

01

Zajímalo nás, jak rychle se člověk dostane od prvotního nápadu k realizaci; jak dlouho jí trvalo, než konečně hodila nervozitu za hlavu a vzala jehlu do ruky? Prý asi dva dny. Důležitý je mít nějakej vztah k DIY filozofii (Do It Yourself - udělej si sám), zbavit se veškerý paniky, umět improvizovat a nebýt zbytečně nervózní. Luciiným cílem není dosáhnout absolutního soustředění, ale uvolnit se a nedělat z toho zbytečnou vědu. Klidně si k tetování pustí film. Nebo Cypress Hill. Nebo operní hudbu. Cokoliv.

Být trochu pankáč

Je to zkrátka hlavně o psychice, souhlasí Juro, majitel letenskýho studia Johnny the King a velkej fanoušek rokenrolové retro estetiky. Kérka je záležitost na celej život, což je samo o sobě stresující. Podle něj nepomáhá ani tak přirozenej flegmatismus jako spíš poctivej trénink – neexistuje člověk, kterej by si přečetl příručku a okamžitě napochodoval jako tatér rovnou do salonu. Juro sám začínal jako absolutní pankáč, s podomácku vyrobeným strojkem z propisky a walkmana. Záliba v DIY tetování mu vydržela šest let.

02

Podle Lucie i Jura jsou trochu punkový začátky, první přehmaty a zkoušení na sobě i kámoších základem, kterým by si měl projít každej tatér. Juro vzpomíná, jak jezdil ze začátku po severních Čechách a tetoval lidi třeba u nich doma v kuchyni. On sám je ostatně chodící reklamou na tatérskej underground – kérek má na sobě spoustu, ani jedna ale není profesionální.

Zato Igor, majitel studia I'M Tattoo, má trochu jinej přístup. První kérku si udělal sám dva a půl roku zpátky; o půl roku později už tetoval profesionálně, za další půlrok si otevřel studio. Od začátku byl maximálně svědomitej a ambiciózní. Dodnes se řídí tím, že aby mohl pracovat, potřebuje skutečnou výzvu. Složitý zadání, nad kterým musí přemýšlet. Jako třeba vytetovat portrét.

03

Všichni tři tatéři pak mají jednu klíčovou věc společnou: Nemuseli hledat svůj styl. Přesně věděli, na co si troufnou a jak má výsledek vypadat. Lucie dělá barevný komiksový kresby, Juro začínal jednoduchejma motivama, Igora baví absolutní realistika a je schopnej se strojkem v ruce překreslovat na kůži skutečný fotky, včetně všech detailů. To je zároveň první kolektivní rada pro každýho, kdo by si to chtěl zkusit – musíš znát svůj styl a vědět, kam až můžeš zajít.

DELFÍNKY NETETUJEM!

Igor třeba měl jasno v tom, že první kérku si udělá na kotník. Ačkoliv se s ostatníma shoduje, že ideální místo na začátek je spíš předloktí, stehno nebo lýtko, ve svým případě chtěl, aby to bolelo. Byl to pro něj spíš iniciační rituál – trochu jóga, trochu katarze, celkově způsob, jak se vyrovnat s těžkýma životníma okolnostma. Když za ním teď někdo přijde s podobnou myšlenkou, snaží se mu ji rozmluvit. Tetování je pro něj spíš vizuální záležitost, kérka nemusí nutně znamenat něco důležitýho. Klíčový okamžiky v životě si zapamatuješ i bez ní.

igor2

Zajímavý je, že ačkoliv Lucie, Juro i Igor všichni bydlí a pracujou v Praze, navzájem o sobě neví. Je to tím, že tenhle tatérskej underground – lidi, kteří se z jakýhokoliv důvodu tetujou doma sami – vůbec nefunguje jako scéna. Existuje sice facebooková skupina začínajících tatérů, to je ale všechno. Přitom Juro podotýká, že v životě neviděl tatéra, kterej by nezačínal na sobě nebo na kámoších.

Je to tím, že domácí tetování netvoří žádnou přirozenou komunitu. Když k Lucii každou neděli přijde známej, kterýmu dělá velkou kérku na pokračování, není pro ni přirozený fotit se u toho na Instagram pro další DIY tatéry. Igor říká, že soudržná scéna neexistuje – pokud do ní automaticky nepatří každej, kdo vezme doma strojek do ruky. To je poměrně přesný vystihnutí celýho tohohle přístupu.

lucie2

Jedna věc, která všechny DIY tatéry spojuje, je obecná nedůvěra k velkým salonům – místům, kde člověk prochází recepcí, v katalogu si vybere delfínka, zaplatí a za hodinu vyjde ven na ulici se stejnou ozdobou jako stovky dalších lidí. Igor jim říká 'továrny na kérky'. Nejde o to, že by tatéři v těchhle místech nevěděli, co dělají. Problém je spíš to, že mezi tatérem a zákazníkem neexistuje žádnej vztah.

Udělat první krok

Tetování je v první řadě rituál. Tím spíš to domácí, pro kámoše, kde je kontakt od začátku maximální. Lucie tvrdí, že by do salonu teď už nešla; všechny informace, který potřebuje, najde na netu nebo v knížkách. Představa, že z procesu vzniku kérky zmizí emoce, je pro ni naprosto nereálná. Sama si na podobný místa párkrát šla pro radu, ale vždycky ji odbyli – ne nutně z nějaký namyšlenosti, ale třeba i proto, že musí za den udělat X kérek a jednoduše nemají čas. U Jura by se něco takovýho stát nemohlo. Najít si čas a ochotu poradit začínajícímu nováčkovi je pro něj samozřejmost.

05

Konkrétní rady přitom nejsou nijak těžký – všichni tři se na nich víceméně shodujou. Tou asi nejdůležitější je vykašlat se na to, pokud neumíš kreslit. I taková základní věc, jako udělat rovnou čáru, je ve skutečnosti mnohem těžší, když si ji místo na papír vyrýváš do předloktí. Igor se při svým hyperrealistickým stylu musel učit třeba i lom světla nebo stínování, nicméně i obyčejnej nápis se může snadno pokazit, pokud nevěříš svýmu grafickýmu talentu.

S tím přímo souvisí i druhá věc – neexistuje kérka, která by se nedala spravit. Každej někdy udělá chybu, ale vždycky z toho jde elegantně vybruslit. Dobrý je ze začátku trénovat na pomerančích nebo prasečích kůžích. Případně to udělat jako Juro, kterej si koupil vepřovou nohu, potetoval ji a upekl. Prý to vypadalo skvěle.

igor3

Jestliže jsme o domácím tetování něco zjistili, je to jedna důležitá věc – lidi, kteří se vyhýbají velkejm studiím, to dělají hlavně proto, že to berou jako možnost být v kontaktu s ostatníma. Sami se mezi sebou dost liší: Lucie chce jednou zkusit vytetovat obrázek z teček. Igorovi přijdou tečky nudný, ale zato klade od samýho začátku ohromnej důraz na čistotu, kvalitu vybavení a hygienu. Zato Juro začínal se strojkem z walkmana. Spojuje je ale touha dělat věci osobně, kreativně a podle svýho.

V takovým případě je celkem jedno, jestli je tvojí snahou vytetovat si hvězdičku na stehno a tím skončit, nebo se neustále zdokonalovat až do bodu, kdy budou všichni tvoji kámoši vypadat jako bráchové Vladimíra Franze. Důležitý je udělat první krok. Probořit tu hranici. Pak – jak říká Lucie – možná zničehonic zjistíš, že tohle je smysl tetování. Ne delfínci, tribaly a čínský znaky, ale vyjádření sebe sama.

lucie3

Fotogalerie

Nejčtenější

Sledování excelentních akcí

„Cože, ono už to bylo?“ Díky možnosti sledovat akce se o všech nově oznámených koncertech, výstavách a festivalech dozvíš včas.

nebo

Tato stránka používá cookies. Uvedením svého věku souhlasíte s užíváním cookies dle zásad uvedených v našich Podmínkách užití stránek.