Jak vnímat umění (podle Jana Gemrota)

Stavili jsme se v žižkovským ateliéru jednoho z nejúspěšnějších českých malířů, abychom odhalili recept na umění. Jan Gemrot v tom má jasno.

Délka článku: 5 min
Interview

Na první pohled je zřejmý, že jsme tady správně. Po celým ateliéru visí rozpracované skici, plátna a barvy; Jan Gemrot má spoustu práce s další výstavou, která bude mít premiéru po Novým roce. Jeden z mála profesionálních malířů u nás přistupuje k věcem poctivě. Sám si napíná plátna, svědomitě vytváří připravované skici, jeho pracovní den trvá v průměru šest až osm hodin. Jinak než na sto procent se to dělat prostě nedá.

"Pořád mám něco rozpracovanýho, pořád přemýšlím, co udělám příště. Zabírá mi to veškerej čas. To není výhoda ani nevýhoda, to je prostě fakt. Práce v ateliéru je osamělá činnost. Inspirace může přijít hned, ale aby vznikl hotovej obraz, je potřeba tomu obětovat spoustu sil a času."

jan gemrot malíř painter

"Paradoxně nejvíc jsou vidět věci, který nepatří mezi gró mojí práce; spíš takový zábavný vedlejší projekty, který dělám s kámošema. Třeba hudební videoklipy. Teď zrovna chystám jeden pro Smacka. Nebo obaly desek různejch kapel. Taky občas píšu články. Tyhle věci beru samozřejmě vážně, baví mě to, ale pořád jsem v první řadě malíř."

"Myslím, že je důležitý to nějak spojovat dohromady. Člověk nemůže být pořád zavřenej mezi barvama jenom sám se sebou. Když mi někdo přednese nápad, kterej mi přijde zábavnej, nechci říkat ne. Rád si hraju, rád spolupracuju s lidma. Přijde mi, že umění jako takový je hlavně životní styl. Poznávat díky němu nový tváře je jedním z důvodů, proč to vůbec dělat."

jan gemrot únos

Mezi Janovy nejznámější práce patří třeba realistický cyklus Únos, inspirovaný skutečným příběhem z Československa 20. století, nebo série War Art zachycující střet uměleckého světa a válečné reality. Prakticky všechny jeho obrazy pracují s motivy odcizení, kontaktu a samoty, životní existence a hranice smyslového poznání. Jsou to díla, nad kterými je potřeba přemýšlet. To ale neznamená, že by je dokázali ocenit pouze kritici a galerijní nadšenci.

"Představ si partu skejťáků někde na pivu. Do galerie nechodí, nesledujou to, neznají teorii a je jim to vlastně úplně fuk. Přesto to ale neznamená, že by nedokázali vnímat umění. Nemám rád takový to elitářství "zasvěcených kruhů". Umění by mělo být pro každýho – pochopí ho i dělník, co celej život kope kanály. On potom bude to dílo "číst" podle vlastních zkušeností a třeba dojde k jiným závěrům než kunsthistorik, zatížený léty praxe a zavedeným způsobem myšlení."

jan gemrot malíř painter

"Umělecké dílo by mělo přenášet informaci o pocitu. Kritériem jeho kvality je potom kvalita toho přenosu. Někdy nepotřebuješ vzdělání, jenom ochotu vnímat svět kolem sebe."

"Pro toho skejťáka to může být třeba samolepka na prkně. Každej člověk na světě má nějaký receptory a zkušenosti, který ovlivňujou jeho vnímání. Já pořád pochybuju, těkám, hledám, zkouším různý věci."

jan gemrot painter

V sedmdesátých letech v USA proběhla vlna tzv. konceptualismu. Tehdejší umělci bořili konvenční hranice všemi možnými způsoby; Chris Burden se třeba v rámci umělecké performance nechal střelit do ruky. To otevřelo veřejnou debatu – co má Burdenovo umění společnýho třeba s Pietou od Michelangela? Jan na to má užitečnou pomůcku.

"Ty sedmdesátky byly hrozně důležitý, protože otevřely nějaký téma. Beru to takhle: Existuje skála, uvnitř který je zlato. Na povrchu tý skály je běžná lidská činnost (jdeš na nákup, venčíš psa), zlato je umění. A je pořád důležitý zjišťovat, kde končí zlato a začíná skála. Přesně tohle dělali konceptualisté. Jejich význam byl v tom, že vůbec donutili veřejnost takhle přemýšlet."

"Nejzásadnější věci ale vznikají uprostřed tý zlatý hroudy, ne na jejím okraji. Když přijdeš k Pietě, tak to na tebe automaticky zapůsobí. A je úplně jedno, jestli jsi věřící, jestli znáš historii, jestli vůbec víš, kdo to byl Michelangelo. Ta socha má univerzální hodnotu pro každýho, lze ji vnímat i bez kontextu. To u konceptuálních děl nelze, protože ty bez kontextu nedávají smysl."

jan gemrot painter

Filosofie umění je jedna věc, jenže pokud se tím chceš živit, musíš taky vědět, jak se o sebe postarat. Jan přiznává, že ještě na škole měl úplně jinej pohled na věc; teď už ale místo elitářskýho pocitu cítí v první řadě vděčnost. To, že může žít v Praze, malovat obrazy a vydělat si tak na živobytí, totiž není vůbec nic samozřejmýho. A prvním krokem je naučit se, že bez kontaktů to nepůjde.

"Nejsem žádnej anarchista zalezlej v jeskyni. Dávat o sobě vědět je důležitý. Já jsem měl dost štěstí, že mě galerie začaly oslovovat s nabídkama výstav a dalších spoluprací hned po škole. Rozhodně ale neodsuzuju lidi, kteří se aktivně snaží dostat všude, kam můžou. Pokud to umění fakt dělat chceš, uděláš pro to všechno – což znamená třeba čtyři dny nespat a malovat, ale potom taky jít s kůží na trh."

"Hlavně mluvit o nějaký zaprodanosti je hrozně relativní. Tady má každej rád Almódovara a nenávidí Zdeňka Trošku, přitom ve Španělsku se Almódovar chová úplně stejně jako Troška u nás. Do všeho kecá, všude byl, od všeho má klíče a sedí v estrádních porotách v televizi."

jan gemrot malíř painter

S tím samozřejmě souvisí i otázka globalizace a digitálního věku; v době, kdy si o každým umělci můžeš během pár kliknutí zjistit úplně cokoliv, je potřeba starat se o vlastní image ještě mnohem důležitější. Rembrandtovy skutečný názory znalo relativně málo lidí, dnes by o nich díky sociálním sítím věděli všichni. A protože umění se ve 21. století může šířit prakticky bez námahy, nabízí se otázka, jestli je vůbec možný se v něm ještě orientovat.

"Je to šílený. Musíš si vymezit, co od toho očekáváš. Může to být společenská funkce – jdeš na rande na výstavu, dáš si drink, vyfotíš obraz na Instagram. V takovým případě se snadno může stát, že tě to brzo přestane bavit. Pokud ale umění vnímáš jako cestu k poznání sebe sama, tak je to něco jinýho."

jan gemrot painter

"Když se vrátím zpátky na začátek – může vůbec někdo říct, že umění se má vnímat takhle a takhle? Nemůže. A teď si vem mladýho umělce, kterej něco vytvoří a touží vědět, jestli to dělá správně nebo ne. Kdo mu to řekne? Dav se mýlí vždycky. Kritika často taky. Jedinou autoritou je nakonec on sám. V ten okamžik je hrozně snadný propadnout pocitu, že já tomu rozumím a všichni ostatní ne."

"Je ale důležitý si pořád uvědomovat, že umění není nějakej závod, na jehož konci by se vyhlašovali vítězové a poražení. Je to proces sebepoznávání, kterej nemá konec."

jan gemrot malíř painter

Text: Dominik Zezula
Foto: Jiří Faix, archiv JG 

Nejčtenější

Sledování excelentních akcí

„Cože, ono už to bylo?“ Díky možnosti sledovat akce se o všech nově oznámených koncertech, výstavách a festivalech dozvíš včas.

nebo

Tato stránka používá cookies. Uvedením svého věku souhlasíte s užíváním cookies dle zásad uvedených v našich Podmínkách užití stránek.