Příběh o létě, který letos trvalo dýl, než mělo

Ne že bych neměla ráda léto jako takový. Naopak. Jenže letos se prostě nepovedlo, a můžou za to v první řadě nohy. Moje i vaše.

Délka článku: 2 min
Blog

Čau. Jmenuju se Pakočka a píšu nejradši o sobě. Jsem single. Mám ráda pivo, ráda běhám po venku a ke svíčkové si dávám víc knedlíků než náchodskej kamioňák. Podle reklamních pravidel bych neměla existovat, protože jsem moc stará na party a moc mladá na tři děti a hypotéku. Ale já existuju. A nejsem sama. Intenzivně prožívám problémy prvního světa. Mýho světa. Holčičího světa. Tenhle blog je o nich.

pakočka blog léto

Ještě že už je konec. Říká se mi to těžko, ale je to tak. Tohle bylo nejpitomější léto ever, a i když si za tenhle pocit masivně můžu taky sama, letos prostě na jednoduchý sebemrskačství nepřistoupím. Sorry, léto, ale zklamalo jsi. Teda pokud tvým záměrem nebylo vyzkoušet novou, dosud nevyzkoušenou kombinaci pekel: A) extrémní výskyt kluků v žabkách a B) počasí jak z ruskýho filmu.

Letos jsi bylo tak nanic, léto, že jsem dokonce zanedbávala i svoji pedikúru. A to se jinak vážně snažím. Na gumový žabky už jsem stará, ale sandálky a pantoflíčky mám pořád ráda. Jenže zatímco ostatní si je prostě navlíknou a jdou ven, já musím obětovat aspoň půl minuty té nejhorší činnosti na světě: drbání pat pemzou. A tomu už nepomůže ani následná indulonová lázeň.

pakočka blog léto

Do svých dvaceti jsem se vlastních chodidel skoro nedokázala dotknout. Stejně jako ostatní lidi mají strach z pavouků nebo klaunů, mojí Achillovkou byly vlastní nohy. Při tý představě mě polil studenej pot a pocit existenciálního hnusu. Myšlenka na to, že mi je hnípe někdo cizí, byla ještě horší. Radši bych se zúčastnila pokusů s náhodnými léčivy, než nechat si dobrovolně drbat škrabkou kůži z patiček. To už je ale pryč; teď se bojím lítání a stísněných prostor, třeba výtahů.

Klaustrofobie je super v tom, že když jste ve výtahu, nesoustředíte se na vlastní nohy.

pakočka blog léto

To ale neznamená, že bych najednou začala nohy milovat. Spíš se soustředím na ostatní. Hlavně chlapy v žabkách, což mi způsobuje lehký návaly. Bože, kluci. Proč?! Říkám si, že jak stárnu, není to tak hrozný, ale letošní léto mě vrátilo zpátky na zem. Takovej ten pocit, kdy si člověk říká: Ok, léto, vyhrálo jsi. Tyhle dva propršený, upatlaný měsíce už mi nikdo nevrátí. Pak uvidí v práci kolegu v žabkách a propadne se do wertherovské melancholie. Díky za nic, léto. Kéž bys skončilo dřív.

Je teda fakt, že ještě bude babí léto, který má poslední šanci to celý nějak zachránit. Já slibuju, že si do tý doby na tu pedikúru zajdu, a i kdyby mělo v září sněžit, ukážu všem hrdě svoje nožičky v pantoflích. Žabky ale na sebe nevezmu. Ani do výtahu.

ilustrace: Marica Baranovič

Nejčtenější

Sledování excelentních akcí

„Cože, ono už to bylo?“ Díky možnosti sledovat akce se o všech nově oznámených koncertech, výstavách a festivalech dozvíš včas.

nebo

Tato stránka používá cookies. Uvedením svého věku souhlasíte s užíváním cookies dle zásad uvedených v našich Podmínkách užití stránek.