Čtyři příběhy z dob, kdy šly LOH ještě po svý ose

Svátek sportu v Brazílii určitě nabídne spoustu zajímavejch příběhů. Jestli ale aspoň jeden z nich překoná tuhle šílenou čtveřici, sníme vlastní láhev.

Délka článku: 4 min
Blog

Coubertinovské ideály původních svátků sportu jsou dávno pryč – a je to škoda. Teď ale nemluvíme o jejich komercializaci, globalizaci nebo podobných věcech. Mluvíme o tom, že na začátku 20. století se na sportovních kolbištích děly fakt neskutečný věci. Prvotní heslo 'není důležitý vyhrát, ale zúčastnit se' by mělo znít spíš 'není důležitý vyhrát, ale pobavit budoucí generace.' 

Tohle jsou historky o čirým entusiasmu, kterej tehdy převažoval nejenom nad sportovním talentem, ale i nad zdravým rozumem. Až budeš mít nutkání smát se synchronizovanýmu plavání, rychlochůzi a fotbalistům Fidži, vzpomeň si, že kdysi dávno sportovní klání vypadaly třeba takhle...

Nizozemští veslaři

Celý tohle martyrium triumfálně odstartovalo v roce 1900, kdy se sportovci sešli na historicky druhým eventu v Paříži. A protože nikdo ještě pořádně nevěděl, co má dělat, vypadala celá akce jako životní dílo Járy Cimrmana.

Vemte si třeba závod veslařů (dva závodníci + háček). Jednak neexistovaly letadla a lodě se přenášely těžko, takže z devíti zúčastněných týmů pocházelo sedm přímo z Francie. Doplňovali je pouze zástupci Belgie a Nizozemska. Zadruhý organizátoři zapomněli ustanovit jasný pravidla ohledně toho, kdo může vlastně závodit. Takže když Nizozemci zjistili, že jejich háček je tlustoprd a že by je ve finále zpomaloval, sebrali z ulice prvního dvanáctiletýho kluka, kterej jim nerozuměl ani slovo (protože byl Francouz), a posadili ho na jeho místo. 

Ve finále pak posádka ve složení Francois Brandt + Roelof Klein + nějaký pařížský děcko získala zlatou medaili. Kluk, jehož jméno se nikdo nikdy nedozvěděl, po závěrečným ceremoniálu jednoduše zmizel, pravděpodobně zpátky do světa, kde vládne Charles Dickens a unášení dětí na ulici se trestá udělováním medailí.

Sport, kterej nikdo nehraje

Víš, co je to pelota? Tuhle míčovou hru vymysleli Baskové, protože je ale naprosto šílená, nikdy se nerozšířila mimo jejich území. Je to něco jako squash v podání těch sympaťáků z Jackassu: čtyři hráči (po dvou v každým týmu) švihají příšernou rychlostí tvrdej míček o zeď a musí se při tom střídat. Míček může dosahovat rychlosti kolem 200 kilometrů v hodině a jednou za čas někdo umře, když ho trefí do hlavy. Představujeme si, že pelota vznikla asi takto:

Bask 1: Vsadím se, že si netroufneš hodit tímhle kusem gumy o támhletu zeď tak silně, že při odrazu rozbije tadyhle Jorgeho lebku.
Bask 2: VO CO?! 

Pelota se na seznam sportů dostala jenom jednou, právě v roce 1900. Zúčastnily se dva týmy: Francie a Španělsko, protože nikde jinde o téhle prasárně tehdy nevěděli. Bohužel organizátoři zapomněli vzít v potaz, že jediní lidé, kteří jsou schopní se dobrovolně postavit do cesty pelotovým míčkům, jsou samotní hráči. Takže na zápase nebyl ani jeden rozhodčí, kterej by oficiálně zaznamenal výsledek. Těch pár sebevražedných fanoušků nicméně říkalo, že Španělé vyhráli, takže asi jo. Who cares

Podvodní plavání

Schválně: Zkus vymyslet ten úplně nejblbější sport z pohledu diváka. Něco jako byla Monty Pythonovská soutěž v zírání. Sport, kterej nebude chtít sledovat absolutně nikdo, protože na něm prostě není co sledovat. Sport, proti kterýmu budou šachy vypadat jako sestřih nejlepších scén z Game of Thrones.

Naše oblíbená pařížská událost v roce 1900 to dokázala a představila světu podvodní plavání. Není v tom žádnej háček. Prostě... pár lidí skočí do vody. Pak není nic vidět. Pak se vynoří na druhý straně, a to je konec. Na žebříčku zábavnosti se to pohybuje někde mezi sledováním schnoucí zdi a autobusovým výletem do Mongolska.

Geniální. Nejvíc geniální na tom je, že tenhle problém nikoho nenapadl předem.

Nejlepší maratonec všech dob

Kipchoge Keino doma v Keni pravděpodobně nepomáhal stařenkám přes ulici a utrácel koťata, protože jinak není statisticky možný, aby někdo nastřádal tak špatnou karmu jako on. 

Začněme popořadě: když tenhle běžec přijel na sportovní klání v roce 1968, doktoři zjistili, že má ledvinové kameny. "Já ale musím běžet v závodě na 10 kilometrů," řekl Kipchoge. "Pokud to riskneš, můžeš umřít," řekl doktor. "Fajn," řekl Kipchoge a risknul to. Ještě dvě kola před koncem vedl, pak ale omdlel bolestí a odnesli ho mimo trať.

V tenhle okamžik by většina smrtelníků pochopila, co se jim Vesmír snaží naznačit, a šla si lehnout do špitálu. Jenže Kipchego nebyl většina smrtelníků. Poté, co se probral z bezvědomí, vstal a závod dokončil. Ok.

Další závod byl na 5 kilometrů. Kipchego strávil čtyři dny v posteli, kde trpělivě čural kameny a čekal na další šanci na zlato. Bohužel ale prohrál – o dvě desetiny vteřiny

Alzbeta

Ani tohle ještě není konec – protože Kipchoge Keino není člověk, Kipchoge Keino je absolutní maniak. Přestože jeho nemoc se zhoršila do bodu, kdy už nemohl pořádně ani vstát z postele, pořád ho ještě čekal závod na 1500 metrů. Nezbývalo mu tak než se v den startu vyplazit ráno z postele a jít na autobus.

I bráchovi Chucka Norrise by došlo, že to má vzdát, ve chvíli, kdy autobus uvízl v zácpě. Jenže Kipchego se nehodlal vzdát a svoji vendetu proti okolnímu světu dotáhl do konce. Vylezl z autobusu ven a běžel kilometr a půl napříč městem, aby doběhl na start minutu před začátkem závodu, ve kterým běžel DALŠÍ KILOMETR A PŮL.

V tenhle okamžik už Vesmíru nezbývalo než rozhodit rukama, uznat prohru a schoulit se někam do kouta, což dokládá fakt, že Kipchoge triumfoval o 20 metrů. Což je nejvíc v historii

Potom poděkoval fanouškům, udělal pár fotek a odletěl zpátky na Krypton.

...

Text: Dominik Zezula
Ilustrace: Lukáš Dubay

Nejčtenější

Sledování excelentních akcí

„Cože, ono už to bylo?“ Díky možnosti sledovat akce se o všech nově oznámených koncertech, výstavách a festivalech dozvíš včas.

nebo

Tato stránka používá cookies. Uvedením svého věku souhlasíte s užíváním cookies dle zásad uvedených v našich Podmínkách užití stránek.